Vloni na podzim vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Zrecenzovali jsme jej a začali přinášet překlady vybraných kapitol.

V pořadí druhém překladu se podíváme na rozjímání Chrise Carlssona, který sborník pomáhal přpravit, a především u toho v San Franciscu od začátku byl.

Přemítání náhodného vyslance

Chris Carlsson

Poté, co jsme si uvědomili, že dvacáté výročí hnutí Critical Mass bude za méně než rok, jsme po celém světě rozeslali prosbu o zevrubné analýzy. Chtěli jsme jít dál a do větší hloubky, než v knize k desátému výročí. Výsledkem je sborník s názvem Shift happens! a jsme opravdu nadšeni kvalitou a záběrem textů, které k nám doputovaly. Několik desítek přispěvatelů a široké spektrum zkušeností z celého světa Critical Mass naplnilo tyto stránky, přičemž původní koncept je v nich sice stále rozeznatelný, ovšem spolu s uplynulým časem a se vzdáleností v prostoru se postupně fascinujícím způsobem proměňoval.

Měl jsem veliké štěstí. Během posledních dvaceti let jsem se zúčastnil více než stovky jízd Critical Mass v San Franciscu a byl jsem také přijat na podobných jízdách ve více než tuctu dalších měst po celém světě. V prvních pár letech jsem napsal mnoho textů, které jsem v San Franciscu rozdával v rámci „xerokracie“ vždy před začátkem samotné cyklojízdy. Mnohé z těchto krátkých článků začaly žít vlastním životem a byly v průběhu času překládány a vydávány na různých místech. Nejspíš proto, že jsem byl častým a viditelným přispěvatelem během formování etiky, etikety a kultury hnutí Critical Mass, mi bylo také připsáno příliš mnoho zásluh coby „zakladateli“ a člověku, který s tím vším začal. Moje veřejné propojení s hnutím ještě zbytnělo, když jsem se stal editorem globální antologie s názvem Critical Mass: Bicyclings Defiant Celebration, která před deseti lety vyšla u příležitosti desátého výročí. Kniha byla důležitým opěrným bodem horizontálně organizovaného, anarchistického, novátorského a mezinárodně se replikujícího hnutí často nazývaného „Critical Mass“.

Přijímal jsem s velkou radostí a hrdostí možnost cestovat po světě a být vítán coby globální vyslanec hnutí Critical Mass a radikálně transformativního pojetí cyklistiky obecně. Chci ovšem jasně odmítnout falešný mýtus, připisující mi množství různých zásluh. Critical Mass je úžasným příkladem kolektivní akce, která se vymyká klasickému historickému rámci, který jako zdroje pohybů ve společnosti vyzdvihuje „velké osobnosti“ a „geniální jedince.“ Critical Mass vzniklo před dvaceti lety v kolektivu desítek lidí v San Franciscu a díky neúnavné práci se mohlo rozvinout teké ve více než 350 dalších městech po celé planetě. Na začátku spolu často jezdí jen několik jednotlivců přitahujících další a další a postupně tak získávají získávají sílu, aby nakonec vtrhli do krajiny tvořené městskou politikou a společností. Koncept společných jízd je navíc velice otevřený, takže ho lidé v průběhu minulých desetiletí upravili mnoha rozličnými způsoby, adaptací původního společného rekreačního ježdění ve stylu Critical Mass za účelem přitažení pozornosti počínaje a širokou škálou politických kampaní a projektů konče.

Jak se také dozvíme z některých příspěvků v této nové knize, hromadné jízdy na kole nebyly vynalezeny v roce 1992. Na různých místech na světě, za zmínku stojí Bilbao ve Španělsku a Helsinky ve Finsku, existovaly už předtím, než jsme s nimi začali v San Franciscu. Někteří z přispěvatelů se věnují popisu těchto staších jízd. Čínská města byla desítky let plná kol, která se používala jako primární způsob dopravy. Newyorčan George Bliss v roce 1991 pozoroval dopravu z okna hotelového pokoje v Šanghaji a popsal, jak se kola hromadila stranou proudící dopravy, než dosáhla „kritického množství“ a vytvořila svůj vlastní proud. Odtud také pochází naše jméno. V Severním Oaklandu (nedaleko místa, kde jsem žil jako chlapec) pořádali raní ekologičtí aktivisté mezi lety 1969 a 1971 „Den pohybu bez smogu“ – každoroční hromadnou jízdu na kolech po Berkley’s Avenues. V dávné minulosti společenských hnutí v San Franciscu samotném ucpávaly hromadné jízdy o pěti až osmi tisících cyklistech bahnité ulice plné výmolů už o století dříve, v roce 1896. Požadovali „dobré cesty“ a asfalt (neuvědoměle připravujíc prostor pro další dopravní dopravní prostředek vyznačující se rychlostí a pohodlím a přinášející osobní svobodu: automobil). Moje matka se narodila a vyrostla v Kodani, kterou jsem navštívil jako malý chlapec a poté opětv roce 1977 jako mladý muž – smysluplná organizace veřejných ulic s prostorem vyhrazeným pro cyklodopravu byla jednoznačně lepší než rychlostní silnice a rigidní uliční sítě opanované auty, které patřily k mému kalifornskému dětství.

Critical Mass bylo novým začátkem, který ovšem docela přirozeně vyrůstal z úrodné půdy, v níž klíčilo mnoho různých semínek. Když se toto hnutí před dvaceti lety konečně objevilo na scéně, byl to hybrid pozdně kapitalistického urbanismu, dlouho se skrývajících anarchistických politických idejí, rostoucího odmítání podřizovat se vnucované nezbytnosti vestavěnýchtechnologií a nového naléhavého vyjádření nároku na města jako ztracené společné vlastnictví veřejnosti. Lehkost, s níž se replikoval po celé planetě byla výmluvným svědectvím o plíživé monokultuře, která všude určuje tvář měst (a také tvořivou formou jejího vyvrácení).

Coby samozvaný a náhodný vyslanec Critical Mass jsem měl jedinečnou pozici, z níž jsem mohl pozorovat celý fenomén během jeho ustavování, rozšiřování a někdy také odumírání. V únoru 2012 jsem si v Porto Alegre a v Sao Paulu v Brazílii uvědomil, že jsem byl svědkem něčeho jako „životního cyklu“ cyklojízd v různých městech.

V létě 2003 jsem navštívil newyorský Bikesummer a zúčastnil jsem se závěrečné akce s názvem July Critical Mass. Byla to krásná jízda, jíž se zde poprvé zúčastnilo více než tisíc jezdců a která se propletla Manhattanem, aby poté přejela přes Queensboroughský most do sochařského parku u East River. Počasí bylo perfektní, byli jsme naprosto přemoženi radostí a euforií. O pár let dříve jsem si povídal o zjevném úpadku newyorské odnože Critical Mass s Billem DiPaola z TimesUp! v organizační centrále v Seattlu během protestů proti WTO v roce 1999. Inspirován strhujícími událostmi kolem těchto protestů a částečně snad naším rozhovorem se Bill vrátil domů plný energie a kolem něj a desítek dalších Newyorčanů začalo newyorské Critical Mass růst. Okolo roku 2003 se stále utěšeně rozrůstalo a ona červencová jízda byla opravdu vrcholným momentem, povzbuzujícím a šířícím pocit nadějného optimismu a růstu. O rok později do města přišli republikáni a od té doby newyorská policie vedla šílenou, násilnou a protizákonnou vendettu proti Critical Mass, čímž ji na Manhattanu prakticky zlikvidovala (přečtěte si článek Matthewa Rotha, v němž vše detailně popisuje).

V roce 2002 jsem navštívil italské Miláno s výtisky první knihy o Critical Mass, která právě vyšla. V červnu jsem s Monou Caron jel milánskou cyklojízdu a byli jsme ohromeni krásou úplného ponoření se do italské kultury, jež masové obsazení ulic koly sama vřele přijala. Italové samozřejmě perfektně chápali problematiku veřejného prostoru, rozhovorů a jejich politického významu. I když zde levice trpěla dlouhodobým úpadkem, cyklojízdy pomohly zástupům přemýšlivých a radikálních lidí nacházet nové cesty k setkávání mezi sebou navzájem s stejně tak i se svým městem. Bylo to magické. Do ulic vyjelo přinejmenším několik tisíc lidí a projeli dlouhou spletitou trasou skrz bující milánskou aglomeraci. O rok později jsme se doslechli o cyklojízdě, která jela od fontány k fontáně a lidé se v nich živelně koupali. V roce 2009 jsem byl zpět v Miláně na čtení Newtopie v místním knihkupectví. Když čtení skončilo, zavolali mě ke dveřím, protože se po mně kdosi ptal a prosil, abych se šel setkat s milánskou cyklojízdou, která dorazila, aby mě pozdravila. Venku opravdu stálo na sto padesát rozjařených cyklistů, kteří zvonili zvonky a nadšeně mě vítali. Posadili mě na lavici na přídi trojkolky a svezli mě kolem bloku, čímž ze mě na chvíli udělali svého Krysaře, ačkoli jsem se mohl jen křenit a mávat a snažit se zakrýt své rozpaky. Přátelé mě informovali o tom, že milánská cyklojízda se během let znatelně zmenšila a že většina lidí už není tak nadšená, jako byla o pět let dříve.

V průběhu toho samého desetiletí se zatím v Itálii rozvinuly cyklojízdy inspirovené velkou milánskou jízdou, která se uskutečnila brzy po přelomu tisíciletí, také v Římě. V roce 2008 jsem se zúčastnil jejich třídenní slavnosti nazvané Ciemmona (Velká cyklojízda) a zase jednou jsem zažil tu divokou euforii mnoha skupin o stovkách krásných lidí spojujícících se dohromady, aby společně obsadili ulice se svými koly. Římská scéna doslova explodovala a pokračuje v utěšeném rozvoji až do dnešních dní (několik článků v této knize to detailně popisuje, stejně jako to, jak cyklojízdy poháněly a ovlivňovaly činnosti mimo samotnou jízdu).

Můj dobrý přítel Thiago Benicchio (v této knize má skvělý článek) si stěžoval, že cyklojízdy během posledních pár let ztratily svoje kouzlo. Jako malinké akce začaly v roce 2002, ovšem skutečně se nerozvinuly dříve než kolem roku 2006. Poté žily z obvyklé euforie a rychlého vzniku nových komunit a skupin přátel, které charakterizují cyklojízdy na mnoha místech. Ovšem od roku 2011 se přestalo mnoho původních energických účastníků angažovat a cosi se ztratilo. (Poté, co se tak stalo, to vypadá, že v roce 2012 kvůli několika tragickým úmrtím cyklistů při nehodách začala nová vlna aktivismu). Roku 2009 začaly mezitím cyklojízdy (neboli Bicicletady, jak jsou v Brazílii známé) o několika účastnících v Porto Alegre v jižní Brazílii a setrvale narůstaly až do února 2011, kdy jakýsi bankéř profrčel svým autem skrz Bicicletadu se dvěma sty účastníky, přičemž jich desítky zranil, ovšem zázračně nikoho nezabil. Velikost jízdy se poté bleskově zvětšila a když jsem v únoru 2012 přijel na jejich World Bike Forum, jel jsem spolu s dvěma tisíci cyklisty v jejich největší Bicicletadě. Jsou stále v rané euforické fázi, ve které se mnoho lidí s různými příběhy a z různých prostředí dává dohromady, nachází se, vytváří nové komunity a cítí možnost změny pro své město skrze kolektivní akci.

U nás v San Franciscu také došlo mezi lety 1992 a 1997 k zásadnímu posunu. Po policejním útoku, který se uskutečnil v roce 1997 pod taktovkou tehdejšího starosty Willieho Browna, se nám dařilo v jízdy Critical Mass udržet dál a dokonce se nám podařilo zatlačit představitele města do defenzivy, když jsme v následujícím měsíci uskutečnili cyklojízdu „podle pravidel“ (všichni dodržovali VŠECHNA pravidla silničního provozu – jízda za sebou, zastavování na semaforech a na značkách atd.), což mělo samozřejmě na dopravu ve městě nepoměrně HORŠÍ vliv, než kdybychom jeli naším obvyklým sevřeným stylem s důrazem na bezpečnost. Do této doby můžeme datovat také přelom v kultuře organizace cyklojízd, protože xerokracie se poté rozložila a žádní jednotlivci ani skupiny na sebe nevzali zodpovědnost za udržování jízd a jejich kultury, které prostě existovaly pořád dál dalších dvanáct let jako „opuštěná zahrada“, jak to pojmenovává Hugh Dandrade ve svém článku.

Možná existuje pozorovatelný, různě dlouhý, ovšem stejnou cestou se ubírající životní cyklus cyklojízd. Alespoň to vypadá, že je zde společná trajektorie, na níž cyklojízdy, pomalu a malé, vznikají, během měsíců a let získávají příznivce a konečně v tom kterém městě kulminují s tisíci jezdci, převážně negativními ohlasy a potlačováním ze strany vedení města. Po nějaké době je obtížné udržovat euforii ze společného a radostného znovuosidlování městského prostoru. Novinka se okouká a lidé, kteří se na začátku chopili nabízejícího se nového programu a nových možností to přestane bavit nebo přestanou mít čas, posunou se dál a povaha celé záležitost se promění. Vše může pokračovat, tak jako tomu je po dvacet let v San Franciscu, ale už to není stejné jako v prvních zářivých letech. Lidé, kteří vše objeví až později, mohou na chvíli spustit stejnou euforii, ovšem celkové naladění jízdy, pokud nějaké existuje, je udáváno lidmi, kteří ji tlačí na tu či onu stranu a činí ji více nebo méně konfrontační. Pomalu se ztrácí pocit čehosi unikátního, nepopsatelného a rozvíjejícího se. Místo toho je to napůl institucionalizovaná každoměsíční událost, přijímaná coby součást pletiva života města s entuziasmem nebo nenávistí, každopádně ale s mnohem menší zvědavostí než v raných nejistých začátcích.

To z celé věci nedělá nic špatného a ani to neubírá na síle a důležitosti cyklojízd coby transformativní události v životě města. Je jen třeba si uvědomit, že něco, čím jsme všichni strávili spoustu času a o čem jsme mnohokrát usilovně přemýšleli, se prostě časem proměňuje. Je to v pořádku. Vše co děláme, obzvláště je-li to nějaká společenská, kolektivní aktivita, se během času vyvíjí. Udělat si obrázek o tom, jak se proměňují naše vlastní zkušenosti, je součástí uvědomění si, jak naše aktivity proměnily kontext širšího světa, ve kterém žijeme.

Proměna možností, proměna návyků, proměna politické taktiky

Lidé jsou z Critical Mass zmateni, protože se nejedná o organizaci a navíc to celé nemá žádný „účel“ v běžném politickém způsobu uvažování. Ano, jedeme na kolech. Na začátku i později je pro většinu jezdců motivací snaha o naše zviditelnění a pocit, že jsme legitimními uživateli městských ulic. Naše nepovolená „organizovaná náhoda“ se stala standardním stavem od San Francisca po Londýn, což znamená, že jsme byli zahrnuti do obvyklé a očekávatelné dynamiky městského života – tedy alespoň na některých místech. Jiná města, jako například New York nebo Portland, využily svých policejních sil k znesnadnění a případně naprostému potlačení cyklojízd. (Obě města – podle mě ne náhodně – zavedly rozsáhlé a zásadní úpravy uličního prostoru, aby uspokojily ohromný nárůst denní cyklistické dopravy, který následoval po rychlém růstu a konečném potlačení cyklojízd).

Sanfranciská cyklojízda je v roce 2012 dobře zavedená událost konající se každý měsíc. Nikdo ji nepropaguje, nikdo ji neorganizuje, jen málokdy se objeví letáky nebo xerokracie a mnoho z jezdců netuší, jak vypadala ve svých raných letech, kdy se utvářela. Když se někdo z nás ukáže s papírem s návrhem trasy, mnoho z lidí na náměstí se nám vysmívá a obviňují nás z toho, že nevíme, že cyklojízda nikdy neměla trasy, cíle ani vůdce. Kooperativní a kreativní kultura, která utvářela zkušenost prvních pár let a roznesla se v rozličných formách po světě, byla jen částečně úspěšná v přenosu mezi jezdci v San Franciscu. Někdy mi připadá, že San Francisco je prázdná díra uprostřed donutu současného celosvětového hnutí, které je všude jinde mnohem vizionářštější a dobrodružnější, než v místě svého původu.

Během těch dvaceti let Critical Mass se objem denní cyklodopravy v San Franciscu ohromně zvětšil. Narostl desetinásobně, možná dvacetinásobně. Mnohaleté pilné lobbování ze strany San Francisco Bicycle Coalition za vyznačené pruhy a šipky pro kola a značené cyklostezky přineslo v posledních pár letech konečně určité výsledky. Mají lví podíl na zásluhách za nesmírný nárůst počtu denních cest na kole v San Franciscu, ovšem přiznejme si, že bez několikahodinového hromadného obsazení ulic samostatně se organizujícími cyklisty odehrávajícího se na konci každého měsíce v posledních dvaceti letech by se místní cyklokultura nikdy nestala tím, čím je dnes. (Bike Coalition sama by také nebyla tím, čím je dnes – když cyklojízdy začínaly, byla na cestě k naprostému rozkladu a dnes má přes 12000 členů platících příspěvky.) A ona širší cyklokultura – zahrnující do-it-yourself cykloobchody, rekreační jízdy, historické a kulturní projížďky, cyklorodeo, choppery, vysoká kola, velodromy, spontánní noční jízdy, nedávnou Bike Party a další – je skutečným základem městské transformace, která ve skutečnosti zrovna sotva začala.

Critical Mass je ve svém nejhlubším základu obnovením vznášení nároku na veřejný prostor v kultuře, která touží vše zprivatizovat a redukovat lidský život na sérii obchodních transakcí. Critical Mass vždy existovala mimo tuto logiku jako zóna svobodného sdružování nedefinovaná pomocí aktivit nákupu a prodeje. Na novém základě opět zabydlujeme a alespoň dočasně znovuobjevujeme městské ulice. Jedeme spolu, nikdy nezastavujeme, je to v podstatě pohyblivé veřejné prostranství, proměňující se spolu s okolím a s odlivem a prouděním účastníků. Neposíláme petice vládě, nekřičíme po reformách, nepředkládámě požadavky a jen pokračujeme ve vytváření a osidlování světa, o kterém pak můžeme snít po zbytek měsíce.

V jiných částech světa, obzvláště v Itálii, Maďarsku, Brazílii, Mexiku a Španělsku – všechny tyto země jsou v této knize zastoupeny – se cyklojízdy staly důležitým inkubátorem pro setkávání nových politických energií a objevily se nové iniciativy, které se zabývají dalšími tématy v kontextu městského života – využívání vody, změna klimatu, městské zemědělství a mnoho dalšího. Hnutí Critical Mass je fenomén, které má dopad daleko mimo oblast samotné cyklistiky. Přispěvatelé Reboredo a Vázques z A Coruñy ve Španělsku ho nazývají „globálním prototypem“ a spojují podobu jízd se vzestupem horizontalistických politických hnutí zasahujícím celou planetu. Kolektivy autorů z Budapešti a Říma popisují, jak byla díky přesně cílené a vynalézavé taktice cyklistů, kteří užívali hromadné jízdy k dosažení zásadnějších změn, proměněna městská doprava, plánování a politika.

Je nejspíš nemožné změřit celkový dopad amorfního sociálního fenoménu, jakým je Critical Mass. V nemalé míře je to dáno neexistencí organizační struktury a tedy i neexistenci jakýchkoli deklarovaných cílů. Zážitek neorganizovaného hromadného ježdění pro desítky tisíc lidí ale jednoduše nezmizel. Brazilka Tatiana Achcar popisuje, jak její zapojení do globální zkušenosti Critical Mass změnilo její život a přivedlo jí k tomu, že se z ní stala autonomina (portugalský neologismus pro „autonomní dívku“). V Porto Alegre jsem se zeptal ženy, vedle níž jsem zrovna jel, jak dlouho už se účastní cyklojízd. Řekla mi, že začala měsíc poté, co onen bankéř projel skrz jízdu v únoru 2011 (detailní zpráva v dojemném článku Marcela Kalila). Řekla mi, že v ježdění pokračuje, protože: “Od té doby, co jsem začala jezdit na kole, jsem jednoduše pořád šťastná!“

Logika Critical Mass dnes tkví v hlubokém propojení místní politiky a aktivismu v okolí sanfranciského zálivu a na mnoha dalších místech po světě. Ellie Blue nám ve svém článku ukazuje, že nedávno vzniklé hnutí Occupy po celých Spojených státech má ve svém srdci mnoho veteránů Critical Mass. Její článek také vysvětluje objevení „rojení kol“ coby doplňující a podporující taktiky během akcí Occupy na západním pobřeží na podzim 2011. Když se podíváme do vzdálenějších částí světa, zjistíme, že indignados a lidé okupující společenská centra ve Španělsku a Itálii jsou zčásti současně cyklisté z Critical Mass nebo se s nimi navzájem obohacují v nových a vzrušujících podobách. Články o jízdě PEDAL do Palestiny a o probíhajících jízdách Ecotopia v rámci Evropy popisují, jak se dálkoví cyklisté cestou napojují na komunity Critical Mass a jak užívají jízd ve stylu Critical Mass, aby přilákali nové účastníky a také získali více pozornosti pro svoje cíle. Mainstreamové rekreační víkendové cykloprojížďky v Římě se dokonce proměnily poté, co přijaly způsob sebeorganizace po vzoru Critical Mass, jak to popisuje ve svém článku Marco Pierfranceschi.

Jak přinášet do politiky radost

Když Critical Mass v roce 1992, asi rok a půl poté, co George Bush st. vyhlásil „nový světový pořádek“ (a přiměl svého přítele Saddáma Husajna k invazi do Kuvajtu, aby to mohl potvrdit také vojensky), začínalo, bylo teprve pár let po pádu Železné opony a pouze rok od formálního rozpadu Sovětského svazu. V pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých letech pracovala mírová a antinukleární hnutí dlouho a úporně na vynalézání nových postupů tvorby politiky založených na strukturách vzájemně blízkých skupin, které byly pionýrsky objevovány anarchistickými skupinami už od devatenáctého století a možná dříve. Politické tlaky zacílené proti Studené válce byly také aktivovány při snahách o ukončení Reaganových nelegálních válek ve Střední Americe, které probíhaly v osmdesátých letech. Stará i nová levice se svým ústředním bodem zájmu v boji proti americkému imperialismu a pomoci osvobozeneckým hnutím Třetího světa se v těchto snahách zásadně angažovaly, a to často společně s mírovými aktivisty z náboženských skupin a mladými anarchisty preferujícími přímou akci.

Poté, co se v Sovětském svazu dostal k moci Gorbačov a začal s glasností a perestrojkou, Reaganův režim se složil pod tlakem vlastní zkorumpovanosti a důsledků nelegálních obchodů se zbraněmi a levicová politická hnutí pořádku osmdesátých let také začala ztrácet energii. Levice měla problémy už před rozpadem Sovětského svazu. S jeho kolapsem se velká část organizované levice ocitla bez ukazatele směru. Náhlé rychlé pohyby ve světě byly doprovázeno rozkladem organizací a politických stran. Jen levicově-libertariánské a anarchismu nakloněné proudy poté zůstaly uchráněny demoralizace a také porážky, kterou americký a světový kapitalistismus triumfálně oznamoval.

Critical Mass pomohla s novým nastavením cílů v tomto období. Nejenže zdůrazňováním radosti a oslavou společného ježdění na kole skoncovalo se zarputilým levičáctvým vyzývajícím k obětem, které dominovalo během dvacátého století, ale opustilo také zaměření na problémy ostatních lidí tím, že opět oživilo politiku běžného života založenou na vlastních problémech. Místo stereotypního sepětí s „dělnickou třídou“ skládající se ze zaměstnanců průmyslu, případně „nových“ zaměstnanců služeb, se Critical Mass vyhnulo této nástraze tím, že přijímalo každého, a to ne na základě jejich povolání, nýbrž na základě jejich výběru způsobu dopravy. Tím zaktivizovalo lidi, jejichž vlastní politická témata byla v paradigmatech levice odsunuta stranou, protože se jednalo o takzvaně „privilegované“ a o „střední třídu“.
Většina lidí, kteří se všude možně připojili k cyklojízdám, nejsou obvykle pravidelní uživatelé kol, kteří kvůli své chudobě tradičně neměli jinou možnost. (Článek Adriany Camarena přináší jasný pohled na tuto často přehlíženou třídní dynamiku, která se opakuje na cyklojízdách v mnoha městech.) V San Franciscu tvoží většinu těchto jezdců čínsky nebo španělsky mluvící imigranti. Existují ale samozřejmě vyjímky – lidé, kteří se někdy po cestě do práce najednou ocitnou obklopeni cyklojízdou, která zaplní ulici kolem nich. Avšak obvyklé kulturní zázemí lidí jedoucích v cyklojízdě (a někdy uzavřená povaha těchto propojených skupin vůči ostatním) – spolu s nedostatkem formální organizace a úmyslnými snahami o výjimečnost – má sklon přitahovat ten samý typ lidí na úkor vytváření protoru pro další, kteří už nejsou součástí podobné společenské vrstvy.

Přestože moderní obyvatelé měst obvykle selhávají v jejich plném využití, jsou naše ulice posledními zbývajícími společnými statky. Ulice a silnice také slouží jako životně důležité tepny globalizované kapitalistické ekonomiky, čímž vzniká tlak na jejich jejich zachování v co nejotevřenější formě s možností rychlého proudění. I když to bývá často přehlíženo, hromadné každoměsíční obsazení veřejných cest cyklisty je jednou z taktik využívaných skupinami navzájem tak odlišnými, jako jsou domorodí obyvatelé bolívijského El Alta a městskou chudinu v Argentině, u nichž bylo v posledních deseti letech blokování silnic účinnou cestou k politické akci. Když spolu jedou ohrožení dělníci, inženýři, servírky, cykloposlíčsci, administrativní pracovníci z neziskovek a další, zapojují se do mnohem hlouběji dosahujícího a také širšího politického pohybu raného jedenadvacátého století, v němž jsou logistická „krevní řečiště“ kapitalistického obchodu nejzranitelnějšími místy, kde mohou působit opoziční hnutí. Když se navíc celkem bohatí pracující rozhodnou používat kola, která jsou dopravním prostředkem tradičně spojovaným s chudobou, možná to otevírá příležitosti pro nové formy mezitřídní solidarity.
Zatímco levice chápala jako hlavní prostor společenského soutěžení továrny (které jsou stále životně důležité pro utváření podoby běžného života, ať už coby kapitalistického statu quo nebo nějaké varianty samostatně se řídící utopické budoucnosti), s fragmentací práce a kariéry se v roli společného prostředí každodennosti vynořují veřejné ulice. Je to místo, kde se všichni setkáváme, kde musíme být každý den a kde skutečně můžeme hromadnou akcí ukončit existenci tohoto sytému. Dokonce i lidé, kteří na cyklojízdu dorazili jen jednou nebo dvakrát, jsou už vybaveni touto znalostí. Jejich společenská a politická představivost se účastí na zážitku cyklojízdy navždy změnila spolu s jejich chápáním možností politického a historického působení.

Dynamismus a novátorské politické aktivity dokonale detailně zmapované v tomto neobyčejném sborníku ukazují, že duch Critical Mass je stále velice aktuální. Neustále inspiruje lidi v mnoha městech mnoha různých zemí, aby se sešli a společně na kolech vstoupili do konfrontace s Pochodem (pitomého) Pokroku. Sny o městském životě určeném lidem, v nichž jsou auta odsunuta do podřadné role nevhodného typu dopravy jsou posilovány a obnovovány díky následujícím – Critical Mass, Masa critica, Critichella, KritikONA, El Paseo Nocturno, Cyklojízda, Bicicletada, Ciemmona, Velorutión, Criticona, Bicicrítica a také díky všem projevům těch občanů, kteří jezdí na kole a po celém světě berou věci do svých rukou. Na planetě, která čelí bezprecedentním krizím – ekonomické, ekologické, sociální a technologické – je pokračující veřejná experimentální zóna vytvořená díky Critical Mass klíčovou laboratoří pro opětovné promýšlení způsobu, jakým společně obýváme Zemi.

Pro knihu Shift Happens (vydáno pod licencí Creative Commons) napsal Chris Carlsson, za SF Critical Mass.
Přeložil David Pfann.

Ok, takže, nevím, jestli to víte, ale původní koncept filmu Star Wars nebyl napsán Lucasem. Původní verzi napsali environmentalisté a je trochu jiná. Zaprvé, nejmenovalo se to „Hvězdné války“. Jmenovalo se to „Hvězdná nenásilná občanská neposlušnost“. Ale zápletka Star Wars, pro ty, kteří si ji už nepamatují, byla, že Impérium postavilo obrovský stroj nazvaný Hvězda smrti. A tento stroj dokázal zničit celé planety.

Ve filmu Rebelové najdou způsob, jak Hvězdu smrti zničit a na samém konci Luke Skywalker využije „sílu“, aby se dostal přes všechny nepřátelské lodi, vhodil bombu do vývodu klimatizace a odpálil celou Hvězdu smrti. Avšak první verze celého filmu, napsaná environmentalisty, byla trochu jiná. Rebelové ve skutečnosti nevyhodili Hvězdu smrti. Na místo toho použili jiné metody na zpomalení pochodu mezigalaktického impéria. Například vytvořili programy pro lidi na planetách, které měly být zničeny, aby vyráběli luxusní věci, jako konopné hakisaky nebo delikátní kávu a prodávali ji obyvatelům Hvězdy smrti.

Diváci též zjistí, že na cestě jsou i plány k pobízení vojáků a ostatních občanů impéria k tomu, aby se vydali na eko-cestování. Účelem bylo ukázat, že tyto planety jsou pro Impérium ekonomicky významné a neměli by být zničeny.

V překvapivém závěru, který zvedne diváka ze židle, jiné skupiny Rebelů podají na Impérium žalobu. Pokoušejíce ukázat, že EIA, kterou měl Darth Vader neuspěla a nepodepřela jeho stanovisko, že odpálení této planety nezpůsobí „žádný významný dopad“. Diváci budou nedočkavě očekávat plány Rebelů bojkotovat výrobky korporace, kterou řídí Darth Vader a nedočkavě vyskočí ze sedaček, až uvidí tašky plné dopisů adresovaných přímo panu Vaderovi, úpěnlivě ho žádajících, aby už neodpaloval více planet. Ale tohle ještě není všechno, nestačí dostat Impérium na kolena, ale udělat zatraceně dobrý film. Je toho totiž ještě víc.

Tisíce odpadlických Rebelů, nespokojených s tím, co považují za podlézání mainstreamových rebelů, se rozhodlo, že ve scéně, která zaručeně vžene slzy do očí i těm nejotrlejším divákům. Se postaví a ruku v ruce začnou zazpívat „Dejte šanci míru“. Poté to natočí a DVD pošlou Darthu Vaderovi a jeho šéfovi Velkému Moff Tarkinovi, kterému pošlou též vlny a vlny milující laskavosti. Několik rebelů se vplíží do Hvězdy smrti a připoutá se k různým částem zařízení. A na plátně uvidíte vzrušující debaty o tom, jestli by se Rebelové měli dobrovolně vzdát při příchodu vojáků a nebo jestli by měli zůstat připoutaní až do konce. A ve vynikajícím a odvážném nádechu opravdovosti, nejsou Rebelové schopni dosáhnout konsensu. Ale je toho více.

Na palubu Hvězdy smrti vnikla i malá skupina, která vypálila několik letounů a nasprejovala „Galaxy Liberation Front“. A potom se z této skupiny odštěpila další a ta se dostala do Vaderova soukromého pokoje. Když přišli, pomalu se k němu přikradli a hodili na něj veganský krémový dort. Režiséři se rozhodli, že tuto scénu vystřihnou, protože se příliš podobala jedné scéně z jiného filmu, který se natáčel ve stejnou dobu a jmenoval se „Dort na Hitlera“.

Když už se Hvězda smrti začala rýsovat, pár Rebelů navrhlo zvednout zbraně a odrazit útok. Ale tito Rebelové byli všichni překřičeni pacifistickými Rebely, kteří tvrdí, že útok proti Hvězdě smrti je „jen další příklad zhoubné filosofie Impéria, která se k nám vkrádá zadními vrátky.“ „Pokud chceme změnit Dartha Vadera,“ tvrdí, „musíme nejprve změnit sami sebe.“ Abychom změnili Vaderovo srdce, musíme změnit naše. Musíme přes to všechno soucítit s Darthem Vaderem a pamatovat na to, že i on byl kdysi dítě. Nakonec Leia, Luke, Chewbacca a pár robotů ukáží ostatním, že nalezli způsob, jakým zničit Hvězdu smrti. Ostatní Rebelové jsou samozřejmě zděšeni. Vznikne hádka mezi Leou, Lukem, Hanem , Chewbaccem a roboty na jedné straně a pacifisty na druhé. Pacifisté ty čtyři vyženou z místnosti a z celého filmu, ale nic se neděje, protože to jsou jen vedlejší postavy. Každopádně film končí tím, že se Hvězda smrti přibližuje blíž a blíž a vy vidíte Hvězdu smrti a poté i planetu, a zase Hvězdu smrti a hned zase vidíte planetu, a potom Hvězdu smrti, jak začíná zahřívat ten pekelný laser a opět vidíte planetu, a vidíte to malé světélko? Co to je? To jsou environmentalisté, kteří prchají z planety před výbuchem. A poté vidíte znovu Hvězdu smrti, jak odpaluje planetu.

Poslední scéna celého filmu, která ukáže, jak velké vítězství to pro Rebely bylo. Záběr na výstřižek z novinového článku na spodní levé části strany 43 v New Empire Times který věnuje celé 3 věty zničení dané planety. Takže to znamená: „Super, psali o nás!“

END:CIV – Resist Or Die

Prvky vzácných zemin, je termín používaný k popisu skupiny sedmnácti kovů, o nichž většina z nás nikdy neslyšela. Čínské doly produkují většinu z nich pro svět technologického průmyslu, více než 95 procent. Zbytek se těží ve Spojených státech, v Estonsku, v Indii, v Malajsii, Brazílii a Jižní Americe. Těžba vzácných hornin není jen složitá, ale také nákladná, nákladná znamená neuvěřitelně toxická, proto jsou některé země velmi opatrné.

Zpracování vzácných zemin v Číně je špinavý, nebezpečný, zamořující byznys. Používá  toxické chemikálie, kyseliny, sírany, čpavek. Dělníci mají malou nebo vůbec žádnou ochranu. Jsou obětováni industrialismu.

Můžete si koupit hybridní automobil Prius a myslet si, že šetříte planetu. Ale každý motor obsahuje kilo neodymu a každá baterie více než 10 kg lanthanu, prvků vzácných zemin z Číny. „Zelení“ aktivisté rádi větrné turbíny, ale magnety zapotřebí k výrobě tří mega wattových turbín obsahují asi dvě tuny vzácných zemin.

Mezi některé environmentální problémy těžby patří emise vypouštěné do ovzduší se škodlivými prvky, jako jsou fluor a síra, odpadní vody, která obsahuje velké množství kyseliny, radioaktivní materiály, karcinogeny…

Odkalovací jezero

V Baotou, Vnitřním Mongolsku, je 8 km dlouhé toxické odkalovací jezero bez názvu, kde se vzácné horniny mísí s bahnem a čekají na zpracování v okolních továrnách. Průsaky vody z jezera otrávily okolní půdu, takže je nemožné, aby zde „něco“ mohlo růst.

Vzácné horniny se používají k výrobě technologií, které všichni používáme, včetně počítačů, mobilních telefonů a energeticky úsporných žárovek, fotovoltaiky…

„…Je to špinavý obchod, zabíjí lidi a systematicky zabíjí přirozený svět a to ostatní je jen sen. A je to stejně stará písnička  o tom, „dobře, jen více industrialismu…“ Myslím jen více technologií, více technologií. Vyřešíme to.“ John Zerzan (1)

Nedávno byla vydána řada studií, aby bylo jasné, že větrná energie svět nezachrání, ne před průmyslovou civilizací, která zabíjí Zemi. Ne před masovým vymíráním druhů, ani CO2 nevyřeší. Více.

Větrné turbíny zabíjí desítky miliónů ptáků každý rok. (2)

„…A konečně musíme vzít v úvahu těžbu, zdraví, znečištění a nakládání s problémy obnovitelných energií. Například, nyní jsem se dozvěděl, že průmysl se solárními články je jedním z nejrychleji rostoucích producentů skleníkových plynů, jako je fluor sírový, který má potenciál na globální oteplování 23 000 krát vyšší než CO2…“ (3)

Je třeba si uvědomit co by obnášelo všechny domácnosti a průmysl zásobit energií ze „zelených“ technologií, z čeho jsou vyráběny a za jakých podmínek mohou fungovat. Faktem je, že průmysl zlikviduje Zemi, bez i se „zelenými“ technologiemi, a jen cílem „zelených“ technologií je všechnu tu špinavou (sebe)vražednou hru udržet v chodu.

Poznámky:

1. http://www.youtube.com/watch?v=TlZL-0WoMLQ čas 1:27:03

2. http://www.canadafreepress.com/index.php/article/43904

3. http://truth-out.org/news/item/15588-power-shift-away-from-green-illusions

Bailey a Holly jsou součástí Cross Timbers Earth First!, místní pobočky hnutí Earth First!, které provádí ekologické přímé akce již přes 30 let. Podle svých členů Cross Timbers Earth First! také podporuje Great Plains Tar Sands Resistence (Odpor proti ropným pískům na Velkých pláních), rostoucí koalici skupin a jednotlivců rozhodnutou ukončit expanzi infrastruktury ropných písků vedoucí skrze Velké pláně.

Tato akce je součástí vzrůstajícího počtu akcí, které blokují práci podél ropovodu KXL v Oklahomě. Během dubna proběhlo pět různých akcí a dnešní akce byla druhou v květnu. Akce Bailey a Holly následovala po akci Boba Waldropa (60 let), který se připoutal k bagru na konstrukci ropovodu o den dříve.

Holly tvrdí: „Zjistila jsem, co to jsou ropné písky, před méně než pěti měsíci. Většina nás v Oklahomě neví, co se vůbec děje. Pokud bude více lidí znát genocidní a ekocidní důsledky těžby ropných písků a roli, kterou v tom hraje ropovod Kesytone XL, více lidí by proti němu bojovalo.“

„Jsem jedním z mnoha lidí, kteří jsou solidární s ostatními,“ vysvětluje Bailey. „Doufám, že má akce podpoří ty, kteří přímo trpí kvůli těžbě ropných písků, a zvýší povědomí a zájem okolo výstavby infrastruktury pro ropné písky.“

Oklahomští a texaští rodáci spolu s Tar Sands Blockade a Great Plains Tar Sands Resistance používají od minulého srpna k zastavení prací na konstrukci KXL přímou akci. Jižní segment KXL je v současnosti budován v obou státech pod názvem „Gulf Coast Project.“ Potrubí by mělo transportovat naředěnou živici (neboli ropné písky) do rafinerií na pobřeží v Mexickém zálivu. Živice je stejná látka, která byla transportována skrze potrubí Exxon´s Pegasus, které před nedávnem vyteklo v Mayflower (Arkansas), což zapříčinilo evakuaci obyvatel.

Velké pláně byly dlouho považovány za „obětní zónu“ petrochemickému průmyslu, ale dnes v odpovědi na expanzi ropných písků vzrůstá horlivý odpor. Holly a Bailey jsou součástí pokračující vlny místních z Oklahomy, kteří vzdorují  KXL pomocí přímé akce. Nicméně místní lidé vysvětlují, že nevzdorují pouze KXL, ale vzdorují apatii, která přetrvává příliš dlouho, zatímco čelíme tomuto destruktivnímu petrochemickému průmyslu. Bailey vysvětlila: „Blokuji ropné písky, protože blokuji lhostejnost. Blokuji pasivitu.“

Od vzrůstajícího domorodého odporu, který podněcuje vzdor KXL na planinách, až po nově vzniklé Cross Timber Earth First! v Oklahomě, odmítá srdce regionu ideu „obětní zóny.“

Dnešní akce je součástí širšího boje, který se děje v  Severní Americe. Vznikla nová spojení a koalice v hnutí za domorodou nezávislost a proti rozvoji těžby. Od hnutí Idle No More, po tři roky starou blokádu Pacific Trails Pipeline nazvanou Unis’tot’en Camp, až po nově vzniklou koalici v Utahu rozhodnutou zastavit první těžební projekty ropných písků ve „Spojených státech“, se mnozí sdružují dohromady k výzvám #Fearless Summer a #Sovereignty Summer. Obě vyzívají ke koordinovaným přímým akcím proti průmyslové těžbě a za nezávislost domorodců.

Great Plains Tar Sands Resistance

V prostředí místního boje chceme napomoci výměně disidentských znalostí a akcím. Zveme na čtrnáctidenní budování aktivistických sítí, kolektivního učení a diskuse, stejně jako na výměnu znalostí a zkušeností v praktických aktivitách a na odpor v Porýní.

Krom tří akčních dnů bude mnoho prostoru pro workshopy a na to, dát si o sobě vzájemně vědět pro tvorbu nových vazeb. Kemp je participativní proces a čeká na tvůj příspěvek! Těšíme se na vaše nápady, náplň a zkušenosti k vytvoření společného programu.

Jste umělci, aktivisté, rolníci, městští zahrádkáři, žijete na kolektivní farmě nebo jste aktivní v politické kampani nebo skupině? Chcete sdílet zkušenosti, poslat a šířit vaše vědomosti? Pak jste vítáni to udělat během workshopu, diskuse, praktické práci nebo jiným způsobem.

Těšíme se na alternativní nápady na témata, jako jsou kolektivní a solidární formy života a práce po kapitalismu a vykořisťovatelském uspořádání. Je vítáno cokoliv, co posiluje náš různorodý každodenní a organizovaný odpor.

Kontaktujte nás na  program(AT)reclaimthefields.org

Pro inspiraci některé potenciální témata na workshopy:

potravinová soběstačnost // pravicová politika v ekologickém hnutí // práva zvířat/osvobození zvířat // sebezásobitelství // sebeorganizace // přístupnost půdy // propojování městských a venkovských bojů // zásoba měst venkovskými kolektivy (komunitně podporované zemědělství, nekomerční zemědělství) // permakultura // privátní – komunitní vlastnictví // historie a rozvoj zemědělství: zemědělství a kapitalismus (zelená revoluce) // osvobození půdy skrze výkup půdy (rozdílné způsoby ke zpřístupnění půdy: squatting, odkupování, atd.) // jak organizovat boj, „jak dělat odpor“/sdílení a učení se formám odporu // energie // botanika/znalost rostlin

Co je Ausgeco2hlt?

Naše kampaň vidí sebe sama jako otevřenou platformu, kde se vzájemně propojují rozdílné skupiny a jednotlivci, vzdělávají se a dělají kolektivní akce. Naším společným cílem je organizovat širší protestní hnutí proti RWE¹⁾ a dále okamžité uzavření povrchových dolů v Rýnském uhelném revíru.

Protest proti hnědému uhlí považujeme za součást globálního klimatického hnutí proti uhelné energetice, těžbě plynových břidlic, metodě ukládání oxidu uhličitého atd. Jsme solidární s energetickými boji proti fosilně-nukleárnímu kapitalismu.

Jsme přesvědčeni, že pokud chceme napomoci skutečné energetické transformaci, musíme se začít zajímat o monopolizované struktury a musíme změnit pravidla hry dnešní konkurenční ekonomiky vystavěné na neomezeném růstu a konzumaci zdrojů. Tudíž podporujeme iniciativy na sebeurčující způsoby života jako alternativu k nadbytečné konzumaci. Stejně tak požadujeme kolektivizaci energetických společností a decentralizované dodávky energie z obnovitelných zdrojů.

Co je Reclaim the Fields?

Reclaim the Fields je celoevropská soustava rolníků, bezzemků a potenciálních rolníků, stejně jako lidí, kteří chtějí převzít zpět kontrolu nad produkcí potravin. Podporujeme a povzbuzujeme lidi, aby udržovali polnosti a vraceli se na venkov. Propagujeme potravinovou soběstačnost (tak jak byla definována v deklaraci z Nyéléni) a sedlácké zemědělství, stejně jako alternativní způsoby života. Jsme rozhodnuti vytvořit alternativy kapitalismu skrze kooperaci, společenstvo, autonomii, orientaci na skutečné potřeby, malé měřítko produkce a iniciativu. Zavádíme teorii do praxe a spojujeme lokální praktické akce s globálními politickými boji.

Semínka

Pracovní skupina „Reclaim the seeds“ zve lidi, aby přišli s vlastními vyprodukovanými semeny a dokumenty, o kterých si myslí, že by bylo vhodné je šířit. Provozem semenné výměny chceme kolektivně reflektovat téma semen.

Děti jsou na kempu vítány

Kemp je plánován, že bude místem, kde mají prostor děti a jejich spřízněné osoby a budou zapojeny do akcí, programu a dalších aktivit v kempu. Jsme si vědomi, že politické akce a kempy často představují překážky pro rodiče a spřízněné osoby dětí a tím je vyloučí. Chceme vytvořit prostor pro všechny tím, že budeme brát v úvahu skutečné potřeby dětí a spřízněných osob. Můžete se cítit vítáni přijít na kemp a participovat! Budeme rádi, pokud se s námi předem spojíte, abychom probrali odpovídající scénář.

Žádný prostor pro rasismus a sexismus – ani na kempu ani nikde jinde

Kemp výslovně zaujímá stanovisko proti sexismu a rasismu, stejně jako proti jiným formám dominance na základě hierarchických sociálních kategorií. Kemp ze základu odmítá sexistické a rasistické chování.

Náklady na kemp

Pokoušíme se organizovat kemp za co nejnižší náklady, je to možné, ale závisí to na vašich solidárních příspěvcích. Prosím spojte se s námi, pokud chcete přijet, ale cesta je pro vás příliš drahá. Chceme umožnit každému dorazit a sdílet náklady na cestu kolektivním způsobem, ale nemůžeme nic garantovat.

Víza

V případě, že potřebujte víza k tomu, abyste se na kemp dostali a chcete podpořit, spojte se s námi na: camp2013(AT)reclaimthefields.org

Informace a kontakt

Více informací, aktualizace, informace o programu, jak se na kemp dostanete, jídlo, kempování a další můžete nalézt na: www.reclaimthefield.org/camp/2013

Skrze emailovou adresu: camp2013(AT)reclaimthefields.org nás můžete kontaktovat s otázkami ohledně kempu.

Ohledně workshopů piště prosím na: program(AT)reclaimthefields.org.

Pro více informací o Reclaim the Fields a Ausgeco2hlt navštivte: reclaimthefields.org a ausgeco2hlt.de

Registrujte se na kemp na: reclaimthefields.org/registration

Čím více lidí se zaregistruje, tím snazší je pro nás cokoliv plánovat!

Bez obav šiřte tuto výzvu jednotlivcům nebo skupinám, které znáš a doraz na kemp!

Odpor je plodný!

Vaše kempo-organizace

¹⁾RWE je druhá největší německá energetická společnost, která trvá na užívání uhlí jako na hlavním zdroji energie a ve srovnání s jinými evropskými společnostmi se velmi málo v energetickém mixu podílí na obnovitelných energiích. RWE bývá kritizována, že dělá greenwashing „klimatickými kampaněmi“, zatímco skrze povrchové doly je zničeno mnoho přírody a městeček.

Pokud bychom demontovali civilizaci, nebude zabito miliony lidí ve městech? Co se s nimi stane?

Derrick Jensen: Nezáleží na tom, co děláte, vaše ruce budou krvavě červené. Pokud se účastníte globální ekonomiky vaše ruce jsou krvavě červené, poněvadž globální ekonomika je vraždou lidí a nelidí. Půl milionu dětí zemře každý rok jako přímí důsledek tzv. „splácení dluhů“ neprůmyslových zemí průmyslovým zemím. Šedesát tisíc lidí umírá každý den kvůli zamoření. A co všichni ti lidé, kteří jsou donuceni opustit svou půdu? Existuje mnoho lidí, kteří umírají nyní. Nedostatek jednání tváří v tvář zvěrstvům není odpověď.

Hroznou skutečností je, že energetický pád a biotický kolaps bude ještě vážnější, čím více bude dominantní kultura pokračovat v ničení základů (zdrojů) života na této planetě. A přesto někteří lidé budou říkat, že ti, kteří navrhují demontáž civilizace, ve skutečnosti navrhují genocidu v masovém měřítku.

Polární medvěd a losos stříbrný by nesouhlasili. Tradiční domorodé národy by nesouhlasily. Lidé, kteří zdědí to, co zbude z tohoto světa, pokud se dominantní kultura konečně nezhroutí, by nesouhlasili.

Sám nesouhlasím.

Má definice demontáže civilizace zabrání bohatým jejich schopnosti krást chudým a zabrání mocným jejich schopnosti zničit planetu. Nikdo ať kapitalista nebo sociopat (pokud je mezi tím rozdíl) by s tím nesouhlasil.

Před několika lety jsem se zeptal Anuradha Mittal, bývalé ředitelky Food First, „Zda by se lidé v Indii měli lépe, pokud by zítra zmizela globální ekonomika?“ A ona řekla, „Samozřejmě“. Řekla, že chudým na celém světě by bylo lépe, pokud by se globální ekonomika zhroutila. V Indii jsou bývalé sýpky, které nyní exportují psí krmivo a tulipány do Evropy. Chudí venkované na celém světě jsou vykořisťováni tímto systémem. Měli by se lépe? Co zemědělci v Indii, jež jsou donuceni opustit svou půdu, aby Coca Cola mohla mít jejich vodu? A co ti, kteří spáchají sebevraždu kvůli Monsantu? Co původní obyvatelé Peru, kteří bojují zastavení průzkumu jejich půdy korporací Hunt Oil kvůli obchodní smlouvě Spojených států a Peru.

Pokud někdo říká: „Spousty lidí zemřou“, musíme si promluvit o jaké lidi se jedná. Lidé na celém světě již trpí hladomory, protože jejich půda a ekonomiky byly rozkradeny. Všichni jsme už slyšeli, že je doba, kdy světu dochází voda. Zde je stále tolik vody, kolik ji zde bylo vždy, ale 90 procent vody používané lidmi je použito pro zemědělství a průmysl. Lidé umírají žízní, poněvadž jim voda byla ukradena.

Když jsem se zeptal člena peruánské povstalecké skupiny MRTA (Movimiento Revolucionario Túpac Amaru), Tupacameristase, „Co chceš pro lidi z Peru?“, jeho odpověď byla: „Co chceme je, abychom mohli pěstovat a distribuovat vlastní jídlo. Už víme jak na to. Jen potřebujeme umožnit, abychom tak mohli učinit.“ To je celý boj přímo tam.

Je pravda, že městské chudiny budou na tom hůř na první pohled, protože dominantní kultura, jako každý dobrý násilnický systém, učinil své oběti závislé na svém životě. To je to, co násilníci dělají, ať už jsou to domácí násilníci nebo pachatelé ve větším měřítku. Je to jako s otrokářskou práci: dělají zotročené osoby závislé na nich pro své životy. Jedna z věcí, kterou tato brilantní kultura udělala je, že se vložila mezi nás a naší soběstačnost, nás a zdroj veškerého života. Tak jsme dospěli k názoru, že systém poskytuje naši výživu, ne, že to dělá skutečný svět. Ano, život by byl mnohem těžší na prvním místě.

Ale v dlouhodobém horizontu by se měla městská chudina lépe. Většina městské chudiny jsou lidé, kteří žijí ve třetích zemích světa. To je více než jedna miliarda lidí, a bude-li trend pokračovat, bude to zdvojnásobené během dvou desetiletí. Mnozí z nich jsou lidé, kteří museli násilně opustit svou tradiční půdu. Chudí si budou moci vzít zpět tuto půdu, v případě, že se vlády světa již nebudou schopny opírat o koloniální uspořádání vykořisťování.

Mám také další odpověď. Když se tato kultura zhroutí, hodně bídy bude způsobeno bohatými, kteří se snaží udržet svůj životní styl. Když tato kultura bude pokračovat ke zhroucení, ti, kteří vykořisťují, budou nadále vykořisťovat. Neobviňujte ty, kteří chtějí zastavit vykořisťování. Místo toho, pomozte zastavit vykořisťování, která zabíjí lidi na prvním místě.

Autoři této knihy se bezstarostně neptají, kdo zemře. Alespoň v jednom z našich případů, odpověď je „Budu to já“. Mám Crohnovu nemoc, a můj život je závislý na higt-tech lécích. Bez těchto léků zemřu. Přežití planety je více důležité než život každé individuální lidské bytosti, včetně mé vlastní.

Vzhledem k tomu, že průmyslová civilizace systematiky dementuje ekologickou infrastrukturu planety, čím dříve přijde úpadek civilizace, tím více života zůstane, který později podpoří lidi a nelidi. Můžeme zajistit pro blaho těch lidí, kteří budou naživu během a bezprostředně po energické a ekologickém pádu, aby byli připraveni na lokální budoucnost. Můžeme roztrhat asfalt volných parkovišť pro předělání na sousedské zahrady, jít učit lidi, jak určit místní jedlé rostliny, takže lidé nebudou hladovět, pokud nebudou moci jít do obchodu pro potraviny. Můžeme začít nastavovat sousedské rady pro rozhodování, řešení sporů a poskytování vzájemné pomoci.

Čínské zpravodajství dále hlásilo, že asi 1000 lidí označovaných za „přihlížející“ obklopilo protestující, z nichž někteří měli zamaskované obličeje a drželi transparenty. Policie „odrazovala“ protestující od zobrazování transparentů. Policie podle místních obyvatel také zatarasila ulice Čcheng-tu (hlavní město provincie S’-čchuan na jihozápadě Číny), když místní lidé plánovali demonstrovat proti jinému chemickému podniku.

„Bylo mnoho policistů před vládní budovou, ve veřejném prostoru a na důležitých křižovatkách ve městě,“ řekl místní obyvatel Liu, dodávající, že na protest zvaly letáky kolující v posledních několika dnech po městě. „Letáky udávaly, že chemická továrna má velký dopad na lidské zdraví,“ řekl a nechtěl udat celé jméno ze strachu z vládních represí. Vláda odpověděla oznámením, aby lidé nedemonstrovali.

Fotografie posílané po internetu ukazovaly řady policistů v ulicích měst. Místní policie v sobotu ráno oznámila, že prováděla cvičení na ochranu před důsledky zemětřesení, což odmítly tisíce uživatelů internetu. „Je to o prevenci před protestem,“ napsal v reakci na policejní oznámení jeden z uživatelů populární sociální sítě Sina Weibo. „Je to nejostudnější lež v historii Čcheng-tu.“ dodal další. Místní lidé na internetu tvrdí, že se nakonec žádný protest neodehrál. Čcheng-tu bylo minulý měsíc otřeseno zemětřesením, které zasáhalo 160 km vzdálený region Lushan a zabilo asi 200 lidí. Školy a univerzity ve městě byly požádány o speciální výuku v sobotu, zřejmě aby zabránili lidem protestovat.

Čína v posledních několika letech zaznamenala mnoho demonstrací proti navrhovaným chemickým fabrikám. Analytikové mluví o vzrůstajícím trendu environmentálně motivovaných NYMBI („ne na mém dvorku“) protestech v Číně. Místní úřady v pobřežním městě Sia-men ukončili plány na paraxylenovou továrnu po protestu tisíců lidí v roce 2007. Ohromný protest v severovýchodním městě Ta-lien v roce 2011 pobídl autority k oznámení ústupu od podobného záměru. Východočínské město Ning-po oznámilo minulý rok stažení plánu na paraxylenovou továrnu po demonstraci dvou stovek lidí, zatímco násilný protest v městě Shifang donutil úřady odložit návrh na kovovýrobu.

Vyhledávání výrazu „Chengdu PX“ (Čcheng-tu PX) bylo v sobotu na Sina Weibo zablokováno a příspěvky o protestu v Kchun-mingu byly smazány on-line cenzory.

GreenAction.cz

Niklovo-uranový důl Talvivaara způsobil nejvážnější environmentální škody ve finské historii. Důl neustále znečišťuje úžasné vodstvo ve východním Finsku. Více a více lidí a organizací požaduje uzavření dolu. Místní lidé již nemohou používat vodu z několika jezer, ale zdá se, že to v zemích, kde finanční elity vědí, že jim finská vláda poslušně slouží, nemá žádný dopad. Ekologická katastrofa v dole Talvivaara není vzácnou výjimkou: naopak je to business as usual, kdekoliv těží velké korporace. Znečištěné vody jsou cena, kterou zaplatily okolní oblasti u každého uranového dolu na světě. Navzdory tomu je ve Finsku a Švédsku plánováno otevření mnoha velkých dolů.

Bez ohledu na zničení ekosystémů nebo opozici místních lidí se mezinárodní elita rozhodla obětovat severskou floru, faunu a vody kvůli popohánění ekonomiky, která si vynucuje neustálý růst. Abychom udrželi životní prostředí opravdu živoucí, je potřeba odhodlaného odporu. Připoj se k nám, aby jsi sdílel vědomosti a zkušenosti, a hlavně jednej! Kemp je umístěn asi 30 km od dolu Talvivaara. První týden kempu, budeme sdílet informace o těžbě na severu a hledat taktiky pro otevřenou přímou akci. Tyto taktiky budou využity během druhého týdne.

Bez obav můžeš nabídnout vlastní program! Kemp bude probíhat sebeorganizačním způsobem, takže se očekává, že účastníci se budou podílet na fungování kempu. K pokrytí nákladů budeme žádat o příspěvek 5 – 10 € na den, ale s ohledem na osobní ekonomickou situaci. Budou plánovány cesty z některých dostupných míst. Pokud se chceš kempu zúčastnit, můžeš nás kontaktovat a dát vědět, že chceš přijet nebo máš jiné speciální potřeby, alergie atd. Pokud je to možné, dej nám vědět na email turva@riseup.net do 10. června.

TURVA – Akční síť proti uranovému průmyslu

Rising Tide Finsko (Hyökyaalto)

Friends of the Landless Finland

Protesty proti znečištění se v Číně dějí čím dál častěji a vzrůstající počet městských obyvatel v zemi se začíná více zajímat o model růstu za každou cenu, který živil čínskou ekonomiku po tři dekády. Sobotní setkání, které přilákalo okolo 1000 protestujících, byl v uplynulých týdnech třetí masový protest proti plánované fabrice. Úřady Sung-ťiangu v reakci na to tvrdí, že továrna by pouze produkovala lithiové baterie a prováděla konečnou montáž baterií, ale neměla by oprávnění produkovat anody a katody. Úřady tvrdí, že by továrna byla bezpečná.

Minulý týden, protestovalo několik set lidí v ulicích Kchung-mingu (metropole na jihovýchodě provincie Yunnan) proti chemické rafinerii plánované společností China National Petroleum Corp, čínským největším výrobcem energie. Radní Kchung-mingu Li Wenrong v pátek řekl, že vláda projekt zastaví, pokud bude mít většina občanů námitky. V listopadu byl v přístavním městě Ning-po zrušen petrochemický projekt poté, když se odehrály několikadenní pouliční protesty. Minulý červenec zase dav tisíců obyvatel z Qidongu (severně od Šanghaje) vyplenil vládní úřady na protest proti odpadnímu potrubí z papírny.

GreenAction.cz

„Dystopie je opak utopie, myšlenka fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem, má zásadní nedostatky (totalitní forma vlády, omezování osobní svobody) vzniklé přehnáním jednoho nebo více ideologických principů. Občané antiutopického světa jsou obvykle neskrývaně utlačováni politickým systémem. S různými typy utopických a antiutopických společností se lze setkat v science fiction a dalších literárních dílech i dalších žánrech umění. Modelovou antiutopii lze také použít jako argumentační prostředek v politické diskusi.“ (Z Wikipedie)

Přesto, že netvrdím, že je dobře čitelná pokud jde o psaní sci-fi, myslím, že nemusíte být sci-fi učenec, aby jste viděli, že žijeme v dystopické kultuře.

Civilizace je dystopie. Zahrnuje všechny vlastnosti základního dystopického příběhu, a jen se to zhoršuje v průběhu času. Tato kultura způsobuje a udržuje nejvíce odsouzeníhodné chování a vytváří nejnásilnější realitu, kterou kdy planeta vůbec snáší. Ale to, co dělá toto naprosto zákeřným je její nestydatý pokus o maskování této skutečnosti vytvářením zcela falešného rozptylováni nás, aby nás zaneprázdnilo, zatímco planeta a její společenství zahyne.

Násilí je nejen nevyhnutelné v těžební kultuře, je to nutností. Podle definice, civilizace vyžaduje násilí, protože města vyžadují dovoz zdrojů vzhledem k vyčerpání zdrojů ve vlastní krajině, a proto musí být násilná vůči jiným kulturám a jejich krajině s cílem zajistit potřebné zdroje. Tato kultura doslova vyčerpává planetu do sucha, řítí se směrem Venuše jako budoucnosti.

Patologie je běžná v této kultuře. Nejvýznamnější psychopati – ti, co vedou korporace, vlády, armády a policie – jsou odměňováni za své chování. Je jim poskytnuto ještě více příležitostí, aby ustanovili násilí ve světě a jeho životě. Přemýšlejte o tom, morálně zkažená kultura musí odměnit psychopatické chování. Aby to bylo ještě horší, tato kultura vytváří sociální podmínky nevyhnutelně vedoucí k chudobě a závislosti a trestá oběti svého vlastního výtvoru. To je důvod, proč oběti zneužívání návykových látek jsou uvězněni, ale vedení podniků může odejít do důchodu se zisky. To je důvod, proč jsou bezdomovci bití, pronásledováni a vězněni proto, že spí na ulici, ale je povoleno, aby domy byly prázdné a policie chránila majetek bohatých podnikatelů.

Ve více rozumné, spravedlivé kultuře nebudou moci chodit tito lidé po ulicích bezpečně. Budou se bát o své životy. Každý, kdo znečišťuje ovzduší, vodu a půdu nebo jinak řídí násilí na celých skupinách lidí, by se měli bát opustit své domovy. Ale v tomto světě, v němž žijeme – v této depresivní realitě – považujeme nejhorší chování za největší přínos.

Tato kultura nenávidí ženy, nenávidí barevné lidi, chudé, domorodé komunity a nakonec život samotný. Vyhlašuje válku přírodě, když biotické čištění je přímý mechanismus svého způsobu produkce potravin, a úplné zhroucení ekosystému nevyhnutelným výsledkem. Naše realita je ta, v níž bití žen je nejčastější trestná činnost a znásilnění se používá jako válečná zbraň. Náš je děsivý mix genocid, vyčerpání zdrojů, masový zánik (druhů) a nekonečné válčení.

Vytváříme video hry, které oslavují ty nejhorší tendence. Členové této kultury jsou od dětství vyškoleni spoléhat se na technologii pro zábavu, a poté se vytoužená propaganda a vyložené lži této kultury šíří pomocí této technologie. Žijeme zprostředkovaně přes celebrity, poněvadž naše životy jsou tak prázdné přirozeného smyslu k udržování tohoto systému. A většina z nás je na tom tak závislá, že budeme bojovat, abychom toto udrželi v chodu.

Hluboko uvnitř našeho vědomí, v našich srdcích a myslích – a naší paměti – víme, že tato kultura je zkažená. Bojíme se tohoto světa. Schováváme se v našich domovech, v některých z nich oplocených a střežených před zbytkem světa. Společně unikáme realitě skrze filmy, televizi, zábavné parky a nakupování (tj. způsoby nadměrné spotřeby, impuls a životní styl elitářství). Vydáváme bezpočet prostředků k přesvědčení sebe samých spotřebovávat tolik, že jsme se identifikovali se spotřebou. Nazýváme sami sebe konzumenty.

Potřebujeme se vůbec zaplést do narůstajícího totalismu dozorčí infrastruktury?

Civilizace je šílená. Členové této kultury trpí psychózou, krizí mysli a ducha. Jsme odpojeni od samotného zdroje života na této planetě. Nenávidíme přírodu natolik, že bychom raději vytvořili bytosti připomínající naše nejhorší tendence a chování, přinutíme každé jiné uctívat tyto výtvory pod hrozbou násilí, a pak lžeme sami o těchto božstvech lásky a spasení nás. Jsme natolik odpojeni od přirozeného světa, že promítáme své vlastní psychózy do něj, takže začneme vidět celý vesmír nefunkční stejně jako jsme my, a pak toto použijeme jako výmluvu k páchání dalšího násilí proti němu.

Někteří z nás, dokonce i uprostřed tohoto šíleného světa, stále ještě nachází způsoby, jak vášnivě bojovat, hluboce milovat a užívat si jednoduché radosti ze života. Mnoho lidí přizpůsobilo svůj objektiv na svět takový, jaký skutečně je, i když je to bolestivé. Poté co se rozhodlo přijmout naší situaci s odvahou, namísto zbabělosti, odmítli jsme, aby tato kultura dále přetrvávala. Jsme poháněni láskou k této planetě a jejímu společenství života a rozhodli jsme se dát ji šanci znovu začít prosperovat.

Vzali jsme odvahu pro krok ven z této kultury a přijmuli realitu, vidět zvěrstva a už je nepovažovat za nevyhnutelné. Ale odvaha je nezbytná. Potřebujeme více rozumných lidí na celém světě. Potřebujeme více lidí přijímajících pravdu, bez ohledu na to, jak moc to bolí. Potřebujeme více lidí, kteří jsou naprosto netolerující těmto úrovním utrpení, kteří budou nabízet svůj čas, energii a tělo na obranu této krásné planety.

Planeta nás nepotřebuje, a my ji potřebujeme. A my jsme jediní, kdo nás zachrání.